Jan Votočka
Korint byl velké, bohaté a mocné město — spolu s Římem a Cesarejí patřil k nejlukrativnějším metropolím tehdejší říše. A zároveň to bylo město naprosto okultní. Lidé tam věděli, co jsou duchovní projevy. Rozuměli tomu, že existují nadpřirozené síly. Když se člověk na základní škole učí o Řecku, dozví se z toho světa nanejvýš to, že byla věštírna v Delfách. Ve skutečnosti to prostupovalo celý život — věštecký duch, o kterém píše i Bible, když ve Filipech vykřikovala nadpřirozené věci jedna dívka.
Praha je tomu podobná víc, než bychom čekali. Statisticky jsme ateistická společnost, ale lidé tady podvědomě vědí, že něco je. Založení Prahy i její jméno mají v sobě něco mystického. Kazatelé, kteří sem přijedou z celého světa, opakují jednu větu: byl jsem všude, ale tohle je zvláštní místo. Po staletí sem přicházeli alchymisté, okultisté, kabalisté. A dnes najdete ezoterický krámek na každém rohu a v každém knihkupectví celou sekci — je to populární a výnosný byznys.
Praha není ateistická. Každý tady něčemu věří, a když ne, tak si aspoň přečte horoskop, jaký bude mít den. A ty věci nejsou vymyšlené. Jsou reálné a jsou spojené s duchovním světem.
Právě do takového prostředí psal Pavel svůj první list Korintským.
Slovo kříže je bláznovství
„Neboť Kristus mne neposlal křtít, ale hlásat evangelium, a to ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nebyl vyprázdněn.“ (1. Korintským 1,17)
Pavel nekázal tak, že by lidem Ježíše Krista logicky vysvětlil. Duchovní věci se rozpitvat a pochopit rozumem nedají. Na to logika nestačí — je potřeba duchovní porozumění, vnímání srdcem. Ostatně i Saint-Exupéry v Malém princi říká přesně tohle: to podstatné je očím neviditelné, správně vidíme jen srdcem. Je to v podstatě biblický výrok.
„Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží.“ (1. Korintským 1,18)
Zamysleli jste se někdy, proč je kříž v každém kostele a na každém návrší? Nejde o ten předmět. Jde o slovo o kříži — o to, že na něm zemřel někdo, kdo nebyl obyčejný člověk. Byl to Bůh, který se stal člověkem, přišel na zem a nechal se zabít, aby každý, kdo uvěří, že zemřel a vstal z mrtvých, přijal odpuštění hříchů.
Kdo to slyší poprvé, nepochopí z toho zpravidla nic. A to je v pořádku — nedá se to vysvětlit. To může zjevit jedině Bůh.
„Kde je moudrý? Kde je učitel Zákona? Kde je řečník tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím? Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří.“ (1. Korintským 1,20–21)
Postavte se do posluchárny na vysoké škole a zkuste tohle vysvětlit jako teorii. Řeknou vám, že jste blázen a že máte přednášet jinde. A budou mít z hlediska světa pravdu — je to bláznovství.
„Neboť Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista — Boží moc a Boží moudrost. Neboť co je u Boha bláznivé, to je moudřejší než lidé, a co je u Boha slabé, to je silnější než lidé.“ (1. Korintským 1,22–25)
Židům, kterým Pavel říkal, že Mesiáš, na kterého čekají, už přišel, byl zabit a vstal z mrtvých, to bylo pohoršení — standardní reakcí bylo vzít kameny. A Řekům? My tady v Evropě přece všechno víme. Všem poradíme — Američanům, Rusům, Afričanům. Na všechno máme plán a návod. A když pak přijde někdo se zprávou, že je tu Ježíš Kristus, skrze kterého můžete být zachráněni, odpovíte: na co já bych potřeboval záchranu? Vždyť mám všechno.
Ale je tu třetí skupina — povolaní z obou stran. Pro ně je totéž slovo Boží mocí k záchraně. Pozvánkou do Boží přítomnosti a k věčnému životu.
Jak to zažil jeden totální Řek
Když jsem tuhle zprávu slyšel poprvé, byl jsem totální Řek. Bylo to pro mě bláznovství — další v řadě vedle buddhismu a hinduismu. Není to sice ismus, ale je to stejná blbost, tak jsem to bral. Byl jsem totální ateista a zakládal jsem si na tom. Byl jsem přece ten rozumný.
Pak mě mamka vzala na shromáždění do Českých Budějovic. Bylo mi kolem dvaceti, studoval jsem v Praze právnickou fakultu a k tomu ještě policejní akademii — takže jsem přijel jako totální borec podívat se na ty blázny v církvi. Ten Honza, co studuje v Praze. Co mi kdo bude povídat.
A pak se stalo něco, co dodnes neumím vysvětlit jinak. Mluvil jsem cestou k místu k sezení možná s pěti šesti lidmi. Byly to úplně normální přátelské rozhovory, small talk, nic mystického. Nikdo na mě nevkládal ruce, nikdo neříkal divné věci. A přesto to normální nebylo. Věděl jsem, že v těch větách je něco, co bych neslyšel na žádném koncertě ani v divadle. Uvaděčka mi nikdy neřekne, co mi řekli tam.
Během té chvíle se mi bořil celý světonázor. Bůh ke mně mluvil skrze obyčejné lidi. Můj starý duch se tomu zoufale bránil — hlavně ať se nikdo nedozví, že tu jsem, to by byl trapas. Kontroloval jsem telefon, jestli jsem náhodou nevytočil svoji tehdejší přítelkyni a dnešní manželku, aby neslyšela chvály a nemusel jsem jí vysvětlovat, kde jsem. Cítil jsem se hrozně a zároveň dobře.
Dodnes nevím, o čem kázal ten kazatel. Absolutně nevím. Protože lidskou moudrostí Boha nepoznáš. Mohl mít perfektní řeč — a nebylo by to k ničemu. To, co se mnou tehdy jednalo, byly duchovní dary v akci. Slovo poznání, proroctví. Tehdy jsem jimi byl konfrontován a netušil, co to je. Dnes o nich vyučuji.
Nikdo není ateista
„Co se týká duchovních projevů, bratři, nechci, abyste byli v nevědomosti. Víte, že když jste byli pohané, bývali jste neodolatelně vlečeni k němým modlám.“ (1. Korintským 12,1–2)
Neodolatelně vlečeni. Sedí to i na mě. Jako naprostý nevěřící jsem vždycky nosil něco pro štěstí. Jeden příbuzný mi vysvětlil, že egyptský anch — kříž s očkem — je nejsilnější energetický zářič a že ho musím mít, protože potřebuji hodně energie. Tak jsem si ho sehnal a nosil. Po nějaké době se mi z toho začala točit hlava a bylo mi na zvracení. Vysvětlení znělo, že je to na mě asi moc energie a nezpracuji ji. Tak jsem ho přestal nosit.
Babička vykládala karty a všichni jsme za ní chodili, protože jí to vycházelo. A jako teenager jsem používal techniku sklenice vody: než jdeš spát, vypiješ sklenici a řekneš, že tohle je jediné, co musíš udělat, abys dostal odpověď na svou otázku. Ráno nebo během dne odpověď přišla. Dneska vidím, co to bylo — solidní čarování. Třicet let jsem si na to nevzpomněl.
To všechno jsem dělal jako přesvědčený ateista. Což jen ukazuje, že jsem ateista nebyl. Nikdo není. Každý se poddává nějakému duchu, nějaké síle. I ateismus je svým způsobem duch — víra založená na tom, že Bůh není, a člověk tomu podřizuje život. Ten duch vás nutí křesťany zesměšňovat; nedělali byste to, kdyby ho ve vás nebylo. V tomhle světě není možné zůstat neutrální. Vždycky jste k něčemu vlečeni.
Láska nikdy netlačí
A tady je rozdíl mezi těmi silami a Ježíšem. Ježíš se nikdy nesnaží prolomit do vašeho života násilím. Je gentleman. Klepe. Dává poznání, ale nikdy vás sám neovládne. Nezíská na vás vliv, dokud se mu sami neotevřete a neřeknete: ano, Ježíši, chci tě poznat.
A dokonce i potom — pozvete-li ho do svého života a v nějakém okamžiku se rozhodnete, že už ho nechcete, odejde. Svobodnou vůli vám nechává pořád. Protože tohle dělá láska. Láska nenutí. Otevírá, zve, vede, ale nikdy netlačí.
Nikoho nedonutíte, aby vás miloval. Můžete ho pozvat, připravit krásné prostředí, koupit kytici, zaplatit oběd a zeptat se, jestli s vámi chce strávit chvíli. A pak je to na něm. Není to tak, že se rodiče domluví a v osmnácti musíš jít.
Duch svatý je osoba
„Jsou rozdíly v darech milosti, ale tentýž Duch; jsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán; a jsou rozdíly v působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech. Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1. Korintským 12,4–7)
Duch svatý je skutečná osoba. Nemá tělo, není nikde ohraničený, ale je skutečný — stejně jako vy jste duch, který žije v tomhle těle. Až vaše tělo doslouží, vaše existence neskončí; duch spolu s duší, s myšlenkami a pamětí, z toho těla vystoupí a život pokračuje dál. Tak to učí Bible.
A jednou vlastností každé osoby je, že se chce projevit. Nikdo nechce zůstat izolovaný bez kontaktu s druhými — byli jsme stvořeni ke společenství, k Božímu obrazu. Proto je i pro Ducha svatého přirozené, že se chce projevit. Mocně se projevil na Ježíši, který chodil v jeho pomazání, mluvil, jak mu Duch dával mluvit, a uzdravoval, jak Duch chtěl. A když odešel k Otci, poslal téhož Ducha nám: vy jste tělo Kristovo, moje ruce a nohy.
Duch svatý dnes nemá jiný způsob, jak se na zemi projevit, než skrze církev — skrze vás a mě. A je to jeho velká radost, když může.
Dychtěte po duchovních darech
„Neboť jednomu je skrze Ducha dáváno slovo moudrosti, jinému podle téhož Ducha slovo poznání; dalšímu víra v témž Duchu, jinému dary uzdravování v témž Duchu; jinému působení mocných činů, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, dalšímu druhy jazyků, jinému pak výklad jazyků. Avšak to všechno působí jeden a týž Duch, který rozděluje každému jednotlivě, jak sám chce.“ (1. Korintským 12,8–11)
Každému. Tedy i mně a i vám.
„Vy však usilujte o větší dary milosti. A ukazuji vám ještě mnohem vzácnější cestu.“ (1. Korintským 12,31)
„Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali.“ (1. Korintským 14,1)
Slovo dychtět se v Bibli používá většinou v negativním smyslu — nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho majetku. Tady je použito pozitivně. Máte po duchovních darech takto toužit.
Aby po nich člověk mohl toužit, musí nejdřív vědět, že existují. Nemůžete toužit po novém autě, dokud jste neotevřeli katalog a nezjistili, že se takové vyrábí. Ale jakmile to zjistíte — projíždíte stránky, zoomujete, jdete si do autosalonu sednout, počítáte splátky a přemýšlíte o tom. Dychtíte.
Když někomu svěříte úkol a on ho za týden nemá, protože zapomněl, znamená to, že pro něj nebyl důležitý. Ale když si objednáte auto a řeknou vám, ať si pro něj přijdete ve čtvrtek v deset, nezapomenete. Budete to plánovat od středy.
Stejně tak máte myslet na duchovní dary, hledat je v Písmu, vyučovat se o nich, žádat je a být pro ně otevření.
Láska jako motiv
Není náhoda, že uprostřed vyučování o duchovních darech — mezi dvanáctou a čtrnáctou kapitolou — stojí celá kapitola o lásce. Korintský sbor nadpřirozeno znal, ale nepoužíval ho moudře. Pavel ho koriguje: nepřehánějte to, ať mluví dva nebo tři a jeden ať vykládá, jinak je to k ničemu; raději prorokujte.
A ukazuje jim vzácnější cestu: všechny tyhle věci děláme z motivu Boží lásky. Duchovní dary se projeví tehdy, když jste vedeni láskou.
Prorokovat se nedá naučit. Nechte se vést Duchem svatým a Boží láskou, choďte ve víře — a Bůh ten dar otevře v okamžiku, kdy bude potřeba. Ani neřešíte, jestli to bylo slovo poznání, slovo moudrosti nebo proroctví. Řešíte, že ten člověk byl uzdravený, že ví, co má dělat, že má radost.
Jdete za člověkem přirozeně, protože vám na něm záleží. Přivítáte ho, usmějete se, zeptáte se, jestli se za něj můžete pomodlit. A když se pak modlíte, Duch svatý vám možná něco zjeví a vy to v té modlitbě řeknete. To je duchovní dar.
Na jedné venkovní evangelizaci jsem viděl ženu, která tam byla podruhé nebo potřetí a byla zklíčená. Zeptal jsem se, jak se má. Řekla, že má starosti, ale mluvit o nich nechtěla. Zeptal jsem se, jestli se za ni můžu pomodlit — a při té modlitbě jsem začal vnímat, že je něco s její dcerou, že se dostala do špatné party a k drogám. Modlil jsem se za to konkrétně: aby se srdce té dcery vrátilo k matce, aby byly zase spolu a v radosti. Ta žena byla hotová. Nebylo to tak, že by mi popsala problém a já jí odpověděl, že to je těžké a že děti jsou dneska takové. Skrze zjevení od Ducha byla Bohem ujištěna, že je s ní a že On sám je skutečný a bude jí v tom pomáhat.
Křesťanství musí být reálné
Nikdy jsem nevěnoval ani vteřinu života něčemu, co je samo pro sebe. Nešel bych na shromáždění, kdyby to nemělo smysl — můj čas je drahý, a čím jsem starší, tím dražší. Kdo si u mě jako u advokáta objednal služby, ten to ví.
Lidé touží po Bohu. Touží se s ním setkat. Nemůžeme jim místo toho předložit jen teologii, výklady, biblickou školu od A do Z a kurzy hebrejštiny. Jsou to dobré věci — ale musí v tom být Bůh. Musí to být v jeho čase a v jeho vedení. Jinak je to o ničem.
Pavel to věděl. Podívejte se, jak otevírá list do Korintu. Žádné „dobrý den, doufám, že se máte dobře“:
„Pavel, povolaný apoštol Krista Ježíše skrze vůli Boží, a bratr Sosthenes církvi Boží, která je v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří na kterémkoliv místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, Pána jejich i našeho: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.“ (1. Korintským 1,1–3)
Žádné sladké řeči. Rovnou k jádru věci. Papyrus byl drahý, inkoust taky — ale hlavně: to, co následuje, rozhoduje o životě a smrti. A v církvi rozhoduje o tom, jestli z ní bude organizace, nebo živé tělo Kristovo. Jestli si člověk odejde s dojmem „hezké, zajímavé, ještě stihnu odpoledne divadlo“, nebo jestli potká Boha.
To druhé se stane jedině tehdy, když Duch svatý dostane prostor. A když pochopíte, že projev Ducha je dáván každému — tedy i vám — ke společnému prospěchu.
Tak po tom dychtěte. Stejně jako dychtíte po jiných věcech.
Biblické citace jsou uvedeny podle Českého studijního překladu (© Nadační fond překladu Bible). Článek vychází z kázání předneseného ve sboru OpenChurch Praha dne 22. 8. 2026.